CENA PŘÍBĚHŮ BEZPRÁVÍ 2015

Cena Příběhů bezpráví je udílena za odvážné postoje a činy v období komunistického režimu. Nominace na udělení předkládají mladí lidé ve věku 13 - 21 let a laureáty vybírá studentská porota. 7. ročník Ceny Příběhů bezpráví je věnovaný památce Bedřicha Fučíka.

NOMINUJTE ONLINE

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

LETÁK KE STAŽENÍ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

CENA PŘÍBĚHŮ BEZPRÁVÍ BYLA VĚNOVÁNA TĚMTO OSOBNOSTEM:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cenu příběhů bezpráví 2015 jsme se rozhodli věnovat památce literárního kritika, překladatele a historika Bedřicha Fučíka.

PŘEDKLÁDEJTE SVÉ NOMINACE:

- Nominován může být každý, kdo v období komunistického Československa odolal tlaku režimu a za své aktivní postoje a činy si zaslouží úctu a uznání, včetně těch kteří se dnešních dní nedožili.

- Předkládat své nominace mohou žáci a studenti (jednotlivci i skupiny) ve věku 13-21 let.

- Návrh musí obsahovat: přiblížení životního příběhu v rozahu cca 2-4 normostrany.

- Nominace posílejte do 20. září 2015 prostřednictvím webového formuláře.

 

LAUREÁTI CENY PŘÍBĚHŮ BEZPRÁVÍ 2014 – 2009

JOSEF ČOČEK

V osmnácti letech se pokusil se dvěma kamarády o útěk do Bavorska. Byl ale zatčen a ve vězení se seznámil s Jaroslavem Horusickým. Přes něj se později napojil na americkou zpravodajskou službu. Prostřednictvím mrtvé schránky dodával různé informace a přijímal instrukce a jako agent-chodec převáděl lidi do svobodného světa. V roce 1954 byl chycen, mučen a nakonec odsouzen na doživotí. Více než deset let strávil v hrozných podmínkách v mírovské a leopoldovské věznici. „Já jsem si tam připadal jako na nějaké univerzitě, poněvadž s tolika čestnými a vzdělanými lidmi bych se jako dělník v životě nesetkal. Takže ten Leopoldov byl pro mě univerzitou života,“ vzpomíná pan Čoček.

KARLA CHARVÁTOVÁ (roz. Grollová)

Byla zadržena Státní bezpečností v roce 1948 za výrobu protirežimních letáků a kvůli tomu, že pocházela z úspěšné podnikatelské rodiny. Ve vazbě v Plzni na Borech ji čekalo nelidské zacházení, které vyvrcholilo znásilněním jedním z bachařů. Po tomto otřesném zážitku v sobě našla dostatek odvahy soudit se se zmíněným bachařem a soud vyhrála. Své ve vazbě počaté dítě musela zejména kvůli finančním potížím svěřit do rukou cizí rodiny. Na výběru si dala záležet, podle jejích slov pro ni bylo prioritou, aby její dítě mělo stejně šťastné dětství jako ona sama.

JARMILA STIBICOVÁ

Vyučovala na pardubické střední škole cizí jazyky. Z ní byla vyhozena v lednu 1970 kvůli své činnost během Pražského jara, kdy byla ve vedení přípravného okresního výboru KAN. Po okupaci se otevřeně postavila proti režimu a po smrti Jana Palacha organizovala na místní škole stávky, hladovky a různé protestní akce. Za šíření letáků k 1. výročí srpnové okupace byla podmíněně odsouzena na 6 měsíců s podmínkou na dva roky. Přes známé, kteří emigrovali, měla přístup k zahraniční literatuře, kterou půjčovala místním studentům. Knihy vozila i z Prahy a ukrývala je u rodičů ve sklepě. Do Pardubic pašovala samizdat. Pro VONS shromažďovala materiály o soudních procesech a zároveň je posílala Amnesty International na západ. Rovněž posílala zprávy manželům Čeřovským do Svobodné Evropy. Po revoluci působila v pardubickém Občanském fóru, které spoluzakládala.

JOSEF ČECH

Rodiče rolníci ho nechali vyučit obchodním příručím. Chtěli, aby měl život lehčí než oni. Když v 19 letech převzal obchod po nadřízeném, jehož si odvedla StB, skončil s mankem 20 tisíc korun. Aby dluh rychle splatil, nechal se zaměstnat v jáchymovských dolech. Brzy začal donášet balíčky politickým vězňům, po­mohl i s přípravou útěku. Za to byl v roce 1951 zatčen a tvrdě vyslýchán. „Měsíc jsem žil v domnění, že mi hrozí trest smrti,“ vzpomíná. Nakonec byl odsouzen na 15 let. Do Jáchymova se vrátil jako vězeň. V roce 1960 ho propustili na amnestii, ale v cele skončil znovu, když ho za jeho názory udali kolegové v práci. Zachránila ho opět amnestie.

KAREL METYŠ

Poprvé byl StB vyslýchán už v roce 1949, když po městě vylepoval projev zemřelého prezidenta Edvarda Beneše. Druhé zatčení už skončilo soudem a vězením. Křičely, nás pověsí a stáhnou z nás kůži, vzpomíná na to, jak soud v hledišti prožívaly dělnice z místní továrny. V monstrprocesu, kde většina z dvacítky obviněných byla podobně jako on aktivními skauty, vyvázl se třemi lety vězení. I po propuštění měl problémy s StB, přesto zůstal skautem po celý život.

 

ZDENĚK KOVAŘÍK

Hned po válce si splnil klukovský sen – stal se skautem. Po únoru 1948 se zapojil do skupiny, která šířila protikomunistické letáky, psala protestní dopisy a v Hradci Králové dokonce odpálila nálož u propagačního stánku KSČ. Když ho StB s dalšími kamarády v roce 1950 zatýkala, bylo mu teprve 18 let. Následoval veřejný soudní proces s junáckou skupinou „JU1“, v němž dostal trest 11 let vězení. Režim jej poslal do jáchymovských dolů, kde pracoval v šachtách i ve smrtonosné třídírně uranové rudy. Na svobodu se dostal nečekaně – poté, co mu byl náhle snížen trest o šest let. „Za těch pět roků jsem měl jen tři návštěvy,“ vzpomíná.


OLDŘICH ČAPKA

V roce 1942 utekl z pracovního tábora totálního nasazení, za což byl následně potrestán půlročním pobytem v koncentračním táboře Oranienburg. Po roce 1948 se zapojil do protikomunistického odboje tím, že pomáhal lidem přecházet přes hranice. Přestože nikdy nedostal do rukou písemnou obžalobu, byl v roce 1951 za členství v odboji odsouzen k jedenácti letům odnětí svobody. Prošel sedmi pevnými kriminály a čtyřmi koncentračními tábory. Poznal hlad, šikanování i korekci. Až po dlouhých devíti letech se dočkal na základě amnestie propuštění.


JULIE HRUŠKOVÁ
Julie Hrušková v pouhých devatenácti letech překročila rakouské hranice, aby se aktivně účastnila odboje. Už při prvním návratu do Československa byla zadržena a tvrdě vyslýchána. Následkem jednoho z výslechů, které ji měly usvědčit ze špionáže, potratila. Byla odsouzena k patnácti letům vězení, ze kterých si jedenáct odseděla. Kvůli zdravotním komplikacím zůstala navždy bezdětná.

 


HANA KRSKOVÁ-DVOŘÁKOVÁ
Spolu se svými přáteli ze semilské skupiny ILPKORG 1 (Ilegální protikomunistická organizace) bojovala proti komunistickému režimu tištěním letáků s výroky Tomáše G. Masaryka a zprávami ze zahraničí. Chtěla lepší budoucnost a svobodu pro občany ČSR, v roce 1952 si tím však vysloužila trest 15 let vězení. V té době ji bylo pouhých 21 let. Propuštěna byla v roce 1960 na základě prezidentské amnestie. Svou energii dnes věnuje práci v Konfederaci politických vězňů, kde je členkou smírčí komise.


JIŘINA MINAŘÍKOVÁ-SLÁMOVÁ
Jiřina Slámová se v 50. letech spolu se svým manželem pomáhali lidem přecházet hranice do Rakouska. Po prozrazení jejich odbojové skupiny byla zatčena a vyslýchána. Přesto, že byla psychicky vydírána, a po celou dobu dlouholetého věznění jí byl odepřen kontakt s dětmi, spolupráci odmítla. Když se se svou dcerou a synem po propuštění setkala, téměř si ji nepamatovali. S manželem, který emigroval, se už nikdy neviděla.

 


JAN MORAVEC (in memoriam)
Člověk, který celý svůj život zasvětil tvrdé práci a velebení rodinného majetku. Byl menším soukromým zemědělcem a jeho příběh nijak zvlášť nevybočuje z řady jiných podobných osudů. Osudů lidí, kteří do poslední chvíle bránili svůj majetek a nakonec byli rozdrceni systémem a ožebračeni. A právě proto, že takovýchto lidí bylo velké množství, získává Cenu Příběhů bezpráví symbolicky alespoň jednoho z nich.

 


KAMILA MOUČKOVÁ
Během svého života aktivně bojovala proti komunistickému režimu a k tomuto boji podněcoval i ostatní. Podílela se na protirežimním vysílání televize i rozhlasu a v roce 1968 byla v přímém přenosu odvedena ze studia okupačním vojskem. Později se stala aktivním členem disentu a signatářem Charty 77, za což byla režimem perzekuována.

 


OTAKAR RAMBOUSEK
Za druhé světové války byl totálně nasazen a poté se aktivně účastnil Pražského povstání, mj. bojů o rozhlas. V roce 1948 odešel do emigrace, kde se přidal k odboji a celkem čtrnáctkrát přešel československé hranice jako agent chodec. Při posledním úkolu byl však zrazen a zatčen. Následně byl odsouzen k doživotnímu vězení. Odseděl si celkem 14 let, z toho deset let v Leopoldově. Stál u zrodu organizace K 231, v níž jako předseda dokumentační komise shromaždoval důkazy o poměrech v komunistických vězeních. Po srpnové okupaci emigroval do USA.


STANISLAV REJTHAR (in memoriam)
Za druhé světové války bojoval ve službách francouzského a britského letectva. V roce 1944 byl mezi dvaceti letci, kteří byli vybráni na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po válce byl jmenován podplukovníkem generálního štábu. V roce 1948 byl zatčen, degradován, vyloučen z armády, pronásledován a opakovaně vyslýchán. Režim mu podlomil zdraví a 20. listopadu 1977 po dlouhé nemoci zemřel.

 


MIROSLAV SKALICKÝ
Jakožto příslušník hudebního undergroundu byl v 70. a 80. letech perzekuován komunistickým režimem nejen za své působení v kapele: "Hever and Vazelína Band" ale i za svou činnost na poli kultury. Za své skutky byl uvězněn na devět měsíců. Jeho význam spočívá v neústupnosti vůči totalitě. Proti surovosti a bezpráví bojoval všemi možnými prostředky, které mu kultura poskytla, aby ochránil demokracii. 

 


HANA TRUNCOVÁ
Ihned po komunistickém převratu se zapojila do protikomunistického odboje; pomáhala lidem při přechodu přes hranice a podílela se i na rozšiřování protirežimních letáků. Na začátku 50. let byla zatčena a během devíti let prošla osmi věznicemi. V roce 1968 se stala členkou Klubu bývalých politických vězňů (dnes Konfederace politických vězňů). Jako host se zúčastňuje besed na školách a mluví s mladými lidmi o své zkušenosti s komunismem.


LADISLAV TREJBAL
V roce 1951 se aktivně zapojil do semilské skupiny ILPKORG 1 (Ilegální protikomunistická organizace), která rozšiřovala protikomunistické letáky, mimo jiné se jmény udavačů a jejich pomocníků. Byli však zrazeni. Proces odehrávající se u libereckého soudu trval půl roku a dnem 28. 3. 1953 byl vynesen rozsudek. Ladislav Trejbal byl odvezen na Jáchymovsko, kde v těžkých podmínkách strávil sedm let.

 


PAVEL WONKA (in memoriam)
Pavel Wonka zasvětil svůj život spravedlnosti, když své spoluobčany zastupoval jako právník laik. Díky své angažovanosti byl ve zinscenovaném procesu odsouzen, následné další stíhání vedlo až k jeho dosud neobjasněné smrti. Zemřel 26. 4. 1988 ve vazbě v Hradci Králové. Pavel Wonka byl jednou z významných osobností protikomunistické rezistence z 80 let i jednou z posledních obětí režimu.