Jak má na nebezpečí na internetu pro děti reagovat rodič?

V říjnu se uskutečnila mediálně-vzdělávací konference (Ne)bezpečí na síti. Vyučující ze základních a středních škol se dozvěděli více o rizicích i příležitostech v prostředí sociálních sítí. Lucie Šťastná z Univerzity Karlovy, která se zabývá mediální výchovou v rodině a mediální gramotností, nabízí odborný kontext k tématům konference a odkazy na související výzkumy.

Text vyšel na webu Evropské observatoře žurnalistiky a uvádíme jej níže v plném znění.

Konference s názvem „(Ne)bezpečí na síti“, kterou pořádala organizace Člověk v tísni 18. října 2017 v prostorách pražské galerie DOX, byla určená především pro učitele základních a středních škol. Měla je upozornit na rizika, která dětem při používání internetu a digitálních médií hrozí, zároveň jim měla umožnit načerpat inspiraci pro mediální výchovu, kterou ve své škole vyučují nebo začleňují do svých předmětů.

Jenže všemi částmi konference se jako červená nit táhlo i jiné, neméně důležité téma – jak se k všem těm nebezpečným jevům, které dětem a dospívajícím může internet zprostředkovat, mají postavit jejich rodiče? Je to logické, většina přítomných učitelů a učitelek byla totiž zároveň rodiči. A kromě inspirace do výuky tak chtěla řada z nich načerpat i maximum tipů a rad, jak si s médii poradit doma. To se promítlo do obsahu dotazů, které pak v částech určených pro diskusi kladli.

Autorka se výzkumem a studiem mediální výchovy v rodině dlouhodobě zabývá, a proto by chtěla kromě shrnutí toho, co k mediální výchově v rodině na konferenci zaznělo, reagovat na některé zajímavé i kontroverzní postřehy, ať už byly zmíněné ze strany hostů či diváků, a doplnit je o širší kontext.

Program konference byl sestaven z různých bloků. Na úvod byl promítnut krátký dokumentární film, poté následoval rozhovor Zuzany Tvarůžkové s youtuberem Kovym, na to navazovala moderovaná diskuse tří odborníků – Lukáše Blinky z FSS MU, Martina Kožíška ze společnosti Seznam.cz a Petra Nutila z Manipulátoři.cz. Odpolední část programu pak byla věnována výměně zkušeností mezi pedagogy a workshopům.

Najít k sobě cestu

Hned na úvod byl organizátory puštěn krátký dokumentární film „Holka z Instagramu“ (2016). Ukazoval život 15leté Annegiene Schillingové, která se díky svým dovednostem používat digitální média, své kreativitě a nadšení tvořit vypracovala na jednu z nejznámějších celebrit sociálních sítí. Její hlavní doménou je tvorba a úprava fotografií. Ve filmu byl zachycen i její otec, seděli spolu na gauči a prohlíželi si její profil na Instagramu. Dcera se uculovala a byla zvědavá, co na její tvorbu otec řekne. Ten se usmíval a dával jí zpětnou vazbu k některým fotografiím, také říkal, co z její tvorby se mu líbí a proč. Dcera mu následně vysvětlovala, jak některé fotografie vznikly, a diskutovala o tom, jak některé fotografie působí. Scéna působila velmi příjemně. 

Film už však neupozorňoval na to, že taková idylická situace nefunguje ve všech rodinách. Ke společnému sezení na gauči vůbec nemusí dojít, protože rodič nebo dospívající nemají na druhého čas nebo chuť spolu takové věci sdílet. Rodič nemusí mít o tvorbu svého potomka zájem, protože ji nepovažuje za kvalitní, nebo by si představoval, že by mohl trávit čas užitečnějším způsobem než „hraním si“ na počítači nebo telefonu. Dospívající zase nemusí chtít ukazovat svou tvorbu někomu, kdo mu nerozumí (a například zakazuje jeho nejoblíbenější tvůrčí činnost na internetu).

Jako první se zmínil o roli rodiče youtuber Kovy. Mluvil o tom, že ho kromě tvorby videí baví se potkávat s lidmi, ať už to jsou rodiče, děti nebo mladí lidé, baví ho se ptát, jak se mají, co dělají, co hrají, co mají rádi. V návaznosti na to poznamenal: „Mnoho nedorozumění by se vyřešilo, kdyby se rodiče s dětmi o tom, co dělají, bavili.“ To zaujalo i některé účastnice konference, které na jeho slova v následující diskusi reagovaly. Jedna mu například děkovala za to, že díky jeho videím našla cestu ke svým dětem. Jiná účastnice, policistka a bývalá učitelka, prohlásila, že děti se do světa YouTube uzavírají před svými rodiči. Její dcera chtěla být youtuberkou, ale ona tomu nevěnovala příliš pozornost. Sečteno, podtrženo – přítomní se už v úvodu konference nad svou rolí rodiče zamýšleli, reflektovali své dosavadní chování k dětem a uvažovali, jak by šla mediální výchova v rodině uchopit jinak. A to je první krok k tomu, aby ke svým dětem našli cestu.

Zakazovat, nebo vysvětlovat?

Jeden z posledních dotazů, které Kovy dostal, se týkal snahy rodiče omezovat sledování nevhodného obsahu na YouTube. Učitelka a zároveň matka dvou synů (ve věku 9 a 17) se ho ptala, co by řekl svému fanouškovi, který by se mu svěřil s tím, že se rodiče snaží zasahovat do toho, jak YouTube používá a co sleduje. Kovy uvedl, že rodiče by rozhodně neměli nic úplně zakazovat, protože to budou vždycky děti o to více chtít.

Narážel patrně na známý „efekt zakázaného ovoce“, který byl v oblasti mediální výchovy v rodině prokázaný i některými vědeckými studiemi (například  Nathansonová, 2002, ho potvrdila v souvislosti s televizí, Nikken a Jansz, 2007, v souvislosti s počítačovými hrami). Dále youtuber Kovy poradil, aby se rodiče spíše snažili s dětmi o nevhodném obsahu pro ně mluvit. I toto se shoduje s obvyklým doporučením odborníků. Vysvětlování, v čem jsou konkrétně videa pro děti nebezpečná a jak by mohla dítěti uškodit, ale může být složité pro někoho, kdo přesně neví, o čem ta videa jsou a jaké mohou být jejich dopady. Mediální gramotnost a přehled rodiče o tom, co právě „frčí“, jsou pro to klíčovými předpoklady.

Obecně formulované zákazy nebo nainstalování softwarů umožňujících automatickou rodičovskou kontrolu jsou v tomto ohledu jednodušší řešení, ale ne nejefektivnější. Děti a dospívající tráví na internetu mnoho času, vyrůstají na něm a znají tedy toto prostředí velmi dobře. Proto pro ně není těžké najít způsob, jak omezení rodičů obejít. Ať už jsou šikovní na počítači a prolomí hesla rodičů, smažou historii prohlížení webových stránek, dokážou se připojit anonymně, nebo jednoduše obejdou rodičovské zákazy tím, že se připojí na „zakázané stránky“ u kamaráda. Obcházení pravidel potvrdila nejedna odborná studie (například Livingstonová a Boberová, 2006). Stejně tak se potvrdila i hypotéza o mediálním nahrazení (Van den Bulck a Van den Berghová, 2000), i když pouze u dívek. Pokud rodič dítěti zakáže nebo omezí přístup k jednomu médiu, může dítě ve větší míře začít používat jiné typy médií (například pokud matka omezí sledování televize, dítě se přesune k hraní počítačové hry, pokud matka omezí počítačovou hru, dítě se přesune ke čtení komiksů). Ukazuje se tak nefunkčnost přílišných restrikcí. Na druhou stranu naprostá benevolence až ignorace problému ze strany rodiče dítěti rozpoznat nebezpečí na internetu nepomůže.

Důvěřovat, nebo špehovat?

V další části programu konference, při diskusi odborníků o nejrůznějších rizicích, které na internetu děti a dospívající mohou potkat, se na omezování dětí při používání médií ze strany rodiče stočila řeč také. Specialista na internetovou bezpečnost společnosti Seznam.cz Martin Kožíšek poradil přítomným, aby věnovali pozornost dětskému používání internetu hlavně ve chvíli, kdy se dítě poprvé naučí přes internet s druhými komunikovat. Do 12 let by podle něj měli rodiče používat sociální sítě spolu s dětmi a znát jejich přístupová hesla, aby je mohli kdykoliv zkontrolovat. Ve workshopu, který v odpoledním bloku konference vedl, pak rodičům doporučil i speciální flash disk, který se nenápadně zastrčí do notebooku jejich dítěte, čímž se monitoruje veškerá činnost dítěte na počítači.

Kožíšek nicméně dodal, že je třeba také dětem důvěřovat a vybudovat si s ním takový vztah, aby se nebálo s problémem, když nějaký nastane, za rodičem přijít. Ti, kteří chtějí dětské důvěry na internetu zneužít, děti obvykle nabádají, aby se nesvěřovaly nikomu dospělému, a to se může povést právě v rodinách, kde důvěra mezi rodiči a dětmi není tak vybudovaná. Důležitost důvěrného vztahu dítěte a rodiče vyplynula i z dopolední diskuse Kovyho s účastníky konference. Vyprávěl, že se mu jeho fanoušci někdy svěřují, že je internet pro ně únikem od nepříjemné reality, s níž se nemají komu (dospělému) svěřit.

Oba přístupy (jak kontrola dítěte na síti, tak důvěra v to, jak se dítě na síti chová) je ale těžké aplikovat zároveň. Buď rodiče v dítěti povzbuzují důvěru v jeho jednání a projevování vlastní osobnosti, vedou ho k odpovědnosti za jeho chování a samostatnosti, nebo spíše preferují být dítěti neustále nablízku, monitorovat jeho kroky a díky tomu ho chránit před potenciálními riziky vlastními silami. Kontrola a monitoring totiž mohou v dítěti či dospívajícím vyvolat dojem, že mu rodič nedůvěřuje, což samo o sobě ničí snahu rodiče o důvěrný vztah s dítětem a buduje bariéru mezi „my“ a „oni“.

Ke „špehování“ dětí má rodič v současnosti díky digitálním technologiím velké množství příležitostí, Lynn S. Clarková (2013) mluví o aplikaci „WhereAreYou“, která pomocí GPS umožňuje sledovat, kde se dítě nachází a odesílá SMS rodiči s informací o přesné GPS souřadnici dítěte. Aplikací na kontrolu a omezování dospívajících je celá řada (příklady najdete například v článku Angely Stringfellowové, 2016). Mladí lidé Clarkové (2013) ve výzkumu řekli, že by klidně rodičům ukázali, co na internetu dělají, jen kdyby je o to rodiče požádali a ne je tajně sledovali. To v nich naopak vzbuzuje odpor a může mít opačný efekt, než rodiče zamýšleli. Informaci o tom, co a jak dlouho na internetu dítě dělá, lze zjistit i tak, aby to nenarušovalo soukromí dítěte, například společným používáním médií.

Jak překonat propast mezi generacemi

V diskusi s youtuberem Kovym se jedna učitelka ptala, jak by učitelé měli dospívající varovat před nebezpečími na internetu, „aniž by byli trapní“. Tazatelka odkazovala na to, že se její generace zdaleka neorientuje ve světě digitálních technologií a sociálních sítí tak skvěle jako mladí. Youtuber Kovy jim poradil, aby nechali mladé lidi projevit ve vyučování svůj názor, aby mohli sdílet své zkušenosti mezi sebou i s učitelem beze strachu, že je za projevený názor někdo poníží nebo zesměšní. Klíčové pak podle něj je umět si ze sebe udělat legraci.

Takový přístup je možné uplatnit i v roli rodiče. Lynn S. Clarková (2011) píše o „participativním učení“, čímž má na mysli zejména to, že se rodiče s dětmi mohou o médiích a s médii učit spolu a od sebe navzájem. Nutná je k tomu změna přístupu dospělých – naslouchání mladým a respekt k tomu, že i mladí mají know-how, které mohou dále předávat. V rodině to může mít například podobu pomoci s ovládáním nejnovějších technologií ze strany dětí a dospívajících a vedení ke kritickému přístupu k médiím ze strany rodičů a prarodičů.

Také psycholog Lukáš Blinka přítomný na konferenci viděl vhodnou cestu ve společném používání médií; společně je možné například dívat se na pohádky nebo hrát hry. Používat společně média a sdílet zážitky z jejich používání je podle autorky tohoto článku dobré pro přiblížení se jeden druhému. Rodič pozná, čemu se dítě ve volném čase věnuje, co ho na obsahu baví, zároveň ale může odpozorovat, jak na něj média působí, jestli k nim má kritický postoj. Rodič si může s dětmi o sledovaném filmu, hrané hře nebo používané aplikaci povídat, komentovat některé prvky, s nimiž rodič nesouhlasí (například jsou v kontrastu s hodnotami, které rodina vyznává), vysvětlovat prvky, které mohou být pro dítě složité, a vybízet ho k vlastním komentářům. I když rodič nemusí mít hluboké znalosti o fungování médií, některými znalostmi a dovednostmi většinou disponuje – pokud například reklamu a základní marketingové strategie dokáže rozpoznat, může právě toto know-how předat svým dětem a podporovat v nich kritické přemýšlení o ní.

Za důležité Blinka považuje rodiče důsledně varovat před tím, aby média používali jako chůvu pro své děti. Přístup rodičů, kteří pouze odkládají své malé děti k digitálním médiím (tablety, telefony) a více se jim nevěnují, kritizoval i youtuber Kovy, údajně takových případů vidí kolem sebe dost. Jak ukázala Klára Šeďová už v roce 2006, rodič tím většinou řeší potřebu mít od dítěte chvíli klid a mít prostor věnovat se jiné, pro něj důležité činnosti (ať už je to práce v domácnosti, řízení auta, nebo chvíle odpočinku). Její výzkum se zaměřoval na televizi, digitální média ale umožnila ještě snazší a častější odkládání k obrazovkám, protože jsou vždy po ruce.

Závěr

Konference „(Ne)bezpečí na síti“ si do názvu zvolila obě varianty, které mohou nastat – bezpečí i nebezpečí na síti. Přestože v jednotlivých blocích programu bylo možné zaznamenat i občasné odkazy na pozitiva, která může používání internetu pro děti mít, celkově vyznívala konference v tomto ohledu velmi negativně. Po celém dni stráveném diskusemi o negativních účincích médií na děti (závislost, kyberšikana, zneužívání osobních údajů a intimních materiálů, šíření hoaxů atd.) mohl nejeden účastník z konference odcházet poměrně deprivovaný.

V tomto ohledu je skvělé, že na konferenci zazněl hlas mladých v podobě youtubera Kovyho, který měl možnost některé předsudky vůči mladým vyvrátit či komentovat. Stejně tak byla přínosná i účast psychologa Blinky, který, ač byl součástí diskuse „Rizika na sociálních sítích“, snažil se hledat na používání internetu pro děti i pozitiva a zdůrazňoval jeho důležitost pro jejich rozvoj (zejména v komunikaci s vrstevníky a tvorbě identity). Podle Blinky je iluzí, že pokud děti nebudou používat digitální technologie a média, budou se věnovat užitečnějším činnostem; z výzkumů se podle něj ukazuje, že tomu tak není.

K mediální výchově v rodině zazněla na konferenci řada zajímavých podnětů, univerzální rady, které by mohl každý rodič využít, se ale dávají velmi těžko. To, jak bude rodič k mediální výchově v rodině přistupovat, závisí kromě věku dítěte i na řadě dalších faktorů. V první řadě záleží na zájmu rodiče o dítě a mediální gramotnosti rodiče (zejména povědomí o vlivu médií na děti a schopnostech s médii různého typu aktivně pracovat).

Přístup rodiče bude jiný v rodině, která vede děti spíše k poslušnosti vůči autoritě a přísnému dodržování stanovených pravidel, a jiný bude fungovat v rodině, která vede děti k vyjádření vlastního názoru a k budování kritického přístupu ke světu. Bude se lišit podle hodnot, které rodina vyznává, náboženství, kultury a etnika, k němuž se hlásí, ekonomické situace rodiny, jejího složení a stavu (ne/úplná, počet sourozenců, střídavá/běžná péče) atd. Každý rodič proto musí na základě získaných informací posoudit, pro jaký přístup se rozhodne, co je mu nejbližší a pro jeho děti nejpřínosnější.