Proč jste se rozhodl pracovat s filmem ve výuce? 

Když jsem začal učit na základní škole výchovu k občanství, poměrně rychle jsem zjistil, že to vlastně moc neumím. Měl jsem z pedagogické fakulty sice znalosti z politologie, sociologie, kulturní antropologie, religionistiky a další společenskovědních disciplín, ale velmi málo jsem byl tehdy připraven na to, jak provést žáky základní školy takovými tématy jako jsou občanství, vlastenectví, lidská práva, komunikace, ekonomika domácnosti a řadou dalších. A jediný materiál, který byl ve škole k dispozici, byly učebnice. Ty mi ale nevyhovovaly. A tak jsem začal shánět metodické materiály, které by mi pomohly. A nacházel jsem je zejména u neziskových organizací, které se zabývaly vzděláváním. Jednou z nich byl Člověk v tísni, respektive jeho vzdělávací program Jeden svět na školách. Ještě dnes mám v kabinetu videokazety a k nim připravené a vytištěné metodické materiály.  

Často v reakcích od učitelů zaznívá, že skrze dokumentární film se dokážeme dostat s žáky k diskuzi a k vyvolání důležitých prožitků a emocí. Proč je to podle vás důležité? 

Dokumentární filmy přinášejí příběh, někdy velmi silný, a ten vyvolává emoce. A emoce učiteli pomáhají vtáhnout žáky více do tématu. Děti tak mohou téma na konkrétním příběhu prožít společně se svými spolužáky. A nejen to. Pro zhlédnutí příběhu přichází klíčová část práce s filmem, reflexe, která mi jako učiteli otevírá řadu možností. Může to být prostor pro sebepoznání každého jednotlivého žáka spojený s otázkami: Jaké pocity ve mě film vyvolal? Umím je pojmenovat? Mám odvahu o nich mluvit?  

Je to však též prostor pro zažívání odlišností uvnitř skupiny. Při reflexi pocitů a emocí z příběhu zaznívají od žáků často slova se zcela opačným významem: radost, strach, smutek, naděje, zlost. Děti při reflexi zažívají, že někteří jejich spolužáci mají podobné prožitky, jiní si z filmu odnášejí zcela odlišné.  

Důležité též je, že zažívají sféru učení a vzdělávání, kde nelze udělat chybu. Emoce jsou takové, jaké jsou. Jsou vždy pravdivé. Při reflexi se otevírá prostor, kdy děti mohou zažívat přijetí. Přijetí od učitele, který je nehodnotí, ale zajímá se o jejich prožívání. Učitel má možnost, přestat být učitelem a stát se facilitátorem. Může více či méně splynout se skupinou. Děti přijetí nejen zažívají, ale učí se přijímat to, že někdo vnímal příběh jinak.  

 

 

Co to přináší třídě jako celku? 

Přijetí je jednou z klíčových podmínek pro pocit bezpečí ve skupině. Roste-li ve skupině pocit bezpečí, žáci si dovolují být více sami sebou. Tím se dostáváme k dalšímu významu práce s filmem, respektive reflexí. Pracujeme primárně se skupinou. Pokud takovým to způsobem pracujeme pravidelně, nikoliv ojediněle, skupina kvalitativně roste. Více a více se v ní rozvíjí ony nevyhnutelné a dostačující podmínky, jak o nich psal a učil psycholog a pedagog Carl R. Rogers: přijetí, empatie, kontakt a autenticita. Učitel jako facilitátor je zde klíčová osoba, je nositelem těchto podmínek. Je nezbytné, aby on sám je do třídy vnášel. Musí být v tomto o krok napřed a žáci, respektive skupina, třída ho musí vnímat, někdy třeba jen v minimální míře.  

Práce s dokumentárními filmy je jednou z cest, jak umožnit růst jednotlivých žáků skrze rozvoj a růst skupiny, jíž jsou součástí. Onen růst je proces, který směřuje k tzv. sebeaktualizaci žáků. Takoví žáci se postupně méně a méně skrývají za různými maskami a fasádami, jsou více empatičtí, přijímající a autentičtí. V diskusi, která může navazovat na reflexi, si pak více dovolí vyjádřit vlastní názor, projevit i nesouhlas se svými spolužáky nebo i učitelem. Jsou více kritičtí, ale zvládají se vyjadřovat kultivovaně. To se zcela určitě nestane pro promítnutí jednoho filmu, pravděpodobně ani několika filmů, byť by reflexe a následující aktivita byla sebedokonalejší. Je to cesta, proces a každá taková lekce je krůček, který se počítá.  

Práce s filmem může být skvělým způsobem, jak otevřít různá témata ve výuce, ale já jej nejraději využívám jako jednu z cest k práci se skupinou.  V obou dvou případech se učení pro žáka stává osobním zážitkem, s jeho pocity i intelektem. Jde o učení celou osobností, při kterém se myšlenky a pocity spojují.

Promítáte ve svých hodinách už řadu let. Dokážou vás ještě bezprostřední reakce studentů překvapit? 

Některé příběhy v dětech otevírají jejich vlastní příběhy a někdy i bolesti. Občas se pak setkávám s pláčem a pocity smutku u zdánlivě „bezpečných témat“ jako je např. rodina. Pro děti, kteří rodinu nemají nebo žijí nějakou rodinou bolest, to může být těžké a osobní. Ale nemyslím si, že je třeba se toho příliš obávat.  Když se skrze příběh dokumentárního filmu mezi dětmi otevře jejich vlastní příběh i s emocemi, přichází najednou něco živého, opravdového, něco, co je tady a teď. Skupina jakoby zbystří, nastraží uši, obvykle končí vtípky. Je to příležitost pro růst. Samozřejmě je klíčové, zda ten či onen žák chce o svém příběhu mluvit. Někdy ano, někdy ne. I to mě někdy překvapí. 

Jaká témata v současnosti mladé lidi baví? Mají třeba i vaši žáci nějaké snímky, ke kterým se rádi vracejí? 

Jsou to témata, které sami žijí, např. život s digitálními technologiemi. Ale mohou to být i témata mimo jejich životní zkušenost. Promítal jsem žákům devátého ročníku nedávno dokumentární film o Miladě Horákové. Když film skončil, bylo ve třídě takové ticho, jako jsem tam ještě nezažil. Nevím, jestli film žáky bavil, ale určitě je vtáhl a zaujal. Motivoval i ke čtení dalších materiálů souvisejících s Miladou Horákovou, což považuji za důležitější než to, zda je bavil.  

 

 

A co vaše oblíbené lekce na portálu jsns.cz? 

Hodně rád mám film Hiphop-erace a na něm založenou lekci. Nabízí nevšední pohled na život starých lidí, ale i na soužití generací. Je to film, který celkově vyznívá pozitivně, ač nezakrývá trable a těžkosti stáří. Dále je to film Černá ovce ukazující, že strach a frustrace může člověka zavést k popření sebe sama. Související lekce nás vede k přemýšlení nad kořeny nenávisti. Oblíbené mám též lekce založené na krátkých spotech jako Večeře bez mobilu, případně Bezpečnostní prohlídka. Chci ještě zmínit lekci „Kdo v této místnosti“ vedoucí k prožitku sdílení společných zkušeností a reflexi našich předsudků a stereotypů.

Co vnímáte při práci s dokumentárním filmem jako výzvu? 

Někdy je to čas. Rozdělení času ve škole skrze školní rozvrh na jednotlivé předměty. Někdy trošku závidím kolegům a kolegyním na prvním stupni, kteří mohou být s jednou třídou celé dopoledne. Stává se, že se ve třídě rozhýbe určitý nosný proces, který by bylo vhodné ještě dále vést, avšak hodina nebo i dvouhodinový blok skončí a následuje naprosto jiná aktivita v rámci úplně jiného předmětu a já se s tou samou skupinou mohu vidět až zase další týden. Přitom však vidím, že by bylo velmi nosné pro tu třídu ještě dále pokračovat v procesu, který je rozběhl. Já však dle rozvrhu musím být další vyučovací hodinu v jiné třídě a učit např. chemii.  

Kromě samotného učení se věnujete i vedení kurzů a seminářů pro jiné vyučující, kteří s prací s dokumentárním filmem ve výuce teprve začínají. Je to pro vás výzva, “učit” dospělé?

Největší výzva je pracovat se sborovnami, kde jsou učitelé, kteří se účastní z povinnosti, nikoliv z vlastního rozhodnutí. Jsem rád, že se mi to neděje často. Obvykle pracuji s motivovanými kolegy, a to je radost. O to větší radost to je, když na konci semináře slýchávám, že jim práce s dokumentárními filmy dává smysl a že jsou za seminář rádi.  

Setkal jste se někdy s učitelem, který se filmu ve výuce bál? Nebyl si jistý? Nebo ne přímo filmu, ale třeba silnějších emocí, které může v žácích někdy vyvolat? 

Ano, setkávám se s takovými obavami poměrně často, zvláště u filmů, které nesou nějaké těžké téma. Práce s filmem je do jisté míry otevřený proces, kde se může objevit něco, s čím nepočítáme. Toho se jako učitelé často obáváme. Film může u dětí znovu otevřít nějakou vnitřní bolest. Je důležité, aby učitel film sám před projekcí viděl a aby si dostatečně uvědomil a zpracoval svůj vztah k tématu, který film přináší. A klíčové je, aby si dobře promyslel, zda práci s filmem zvládne facilitovat. A pokud se na to necítí, tak je v pořádku to nedělat, nebo přizvat kolegu metodika prevence nebo školního psychologa, považuje-li práci s tématem za důležitou pro třídu. 

Sám pracuji na škole jako metodik prevence a práci s filmem využívám jak v rámci všeobecné prevence, tak i pro intervenci. Pokud pracujeme s tématy, která jsou ve třídě aktuální, případně citlivá, nebo skupinu zatěžují, přizvu si ještě kolegyni, též metodičku prevence.

 

---

Bohuslav Sedláček, ZŠ Vsetín – Rokytnice

„Děti se učí důležitým komunikačním dovednostem a tomu, že to každý máme jinak a je to tak v pořádku.“

Více k tomu, proč učí s filmem, uvidíte v krátkém videu.

• pedagog na druhém stupni ZŠ, metodik prevence
• s JSNS materiály pracuje od roku 2009 
• zastupuje JSNS na Vsetínsku a okolí, realizuje ukázkové hodiny pro ZŠ a SŠ, workshopy pro pedagogy