V letošním roce se bohužel kvůli pandemii koronaviru nemohly konat besedy na školách s pamětníky a odborníky. I přesto jsme pro žáky a studenty, jejich vyučující a další zájemce připravili čtyři online besedy, ze kterých vám přinášíme také záznam. 

Vznik tohoto projektu přibližuje Karel Strachota, ředitel vzdělávacího programu JSNS.CZ: „První politický vězeň, za kterým jsme se šli před lety poradit kvůli tehdy vznikajícímu projektu Příběhy bezpráví, byl Jiří Stránský. Nápad, že se budou vězni komunistického režimu, muklové, po celé České republice potkávat s mladými lidmi, si ho okamžitě získal. Pomohl zajistit peníze na první ročník a po všechny další nám byl oporou. Takových setkání se od té doby uskutečnily tisíce. On sám každoročně navštěvoval základní a střední školy a vyprávěl. Děti a studenty si uměl získat už první větou, často začínal: „Já jsem takový fosil.“ O všech svých útrapách mluvil s nadhledem, vyprávění prokládal vtipy, a přesto, nebo spíš právě proto se jeho příběh dostával náctiletým pod kůži. Jsem si jistý, že na něj nezapomenou. Stejně jako my všichni z Příběhů bezpráví, kteří jsme měli to štěstí, že jsme se s ním mohli potkávat." 

Jiří Stránský, dramatik, spisovatel a překladatel vězněný komunistickým režimem, zemřel v květnu 2019. Vzpomínáme na něj s úctou a připomínáme, jak sám popsal zážitky z besed Měsíce filmu na školách.

Veselé historky z vězení

Vlastně jsem začal chodit na besedy se žáky a studenty už někdy kolem roku 1992, tedy od doby, co na školy postupně přicházeli noví kantoři na místa těch, co za normalizace ve jménu strany ničili v hlavách, srdcích i duších těch, které učili, všechno, co mohlo ohrozit komunistickou ideologii. Co do počtu bylo besed hodně, ale zván jsem byl jen tam, kde mě někdo z kantorů znal, či o mně slyšel. Postupně se přidávali další bývalí spoluvězni a spoluvězenkyně, a okruh besed se tak mohl rozšiřovat nejen zeměpisně, ale i tematicky. Potom, když se v televizi objevila první série Zdivočelé země, zájem ještě vzrostl, a po druhé sérii, která ve vší realitě a nemilosrdnosti popisuje padesátá léta, už bylo jasné, že zájem škol i naplnění tohoto zájmu musí být organizováno. I proto, že se začaly točit dokumenty. Podle mého námětu natočil režisér Milan Maryška pětidílnou dokumentární sérii Ztráta paměti – rozhovory se ženami i muži, co dlouhá léta strávili v komunistických věznicích a lágrech, o tom, jak se do vězení dostali, co s nimi vyváděli ve vyšetřovacích vazbách, jaký byl jejich vězeňský život, obzvlášť v uranových šachtách a lágrech, jak se k nim režim choval po propuštění, co mohli dělat, co ne apod. Po této sérii následovaly dokumenty dalších režisérů (Třeštíková, Sommerová, Nikolaev, Stern atd.) – ty už byly základem Příběhů bezpráví, které mohly začít svou narůstající existenci.

Ví se o mně, že příběhy, s nimiž za studenty chodím, radši zlehčuji, než abych je naturalisticky popisoval – už jsem měl zkušenost, že „veselé historky z mého věznění“ je pobaví jen prvními slovy, a všechna ta hrůza jim nakonec stejně dojde. Za celá ta léta, co si po školách se studenty povídám, pokaždé během mých povídání padly dvě otázky, obě zdánlivě naivní:

První byla, proč jsme se proti těm utrpením a kriminálům nějak nepostavili, a druhá, vlastně jen řečnická, neboť mířená jinam než na mě, chtěla vědět, proč se tazatel doma od rodičů a prarodičů nikdy nic takového nedozvěděl. A v takových chvílích jsem musel ze sebe vykutat veškerou toleranci, abych těm studentům mohl vysvětlit a popsat, jak a proč komunistická moc používala i nejkrutější prostředky (pokud šlo o první otázku) a jak drtivá většina národa i proti své vůli podlehla strachu i proto, že musela své rodiny nějak uživit. A tak dále.

Jak se generace studentů dozvídá víc a víc, má stále větší šanci si o oněch desítkách let udělat představu co nejpodrobnější (s podporou literatury a audiovizuálních prostředků).  V posledních letech už na mě bývají studenti připraveni (až po otázky velice zvídavé a osobní) – v mém případě to umožňuje moje tvorba jak literární, tak filmová. A pro mě je potěšením, že už se necítí ničím omezeni, že už je na nich znát, že se narodili do demokracie a „vyprávěnky“ mé i mých kolegů jsou pro ně „jen“ zdviženým prstem, jak nedopustit, aby se cokoliv z toho, o čem jim vyprávíme, nikdy neopakovalo. Bylo to znát na výsledcích voleb. A už vždycky bude. Mám z té generace radost.