HANA JÜPTNEROVÁ (* 1952)
„Charta, to byl vůbec ohromnej průlom, najednou někdo rozrazil to okno, rozrazil ty dveře, někdo je rozkop, někdo měl tu odvahu.“
Hana Jüptnerová se narodila 31. ledna 1952 v Trutnově. Vystudovala brněnskou pedagogickou fakultu a už na vysoké škole se poznala s lidmi, kteří patřili k protikomunistické opozici. V roce 1977 se rozhodla připojit ze solidarity s disidenty a s rodinami politických vězňů k signatářům Charty. Napsala na lístek, že přidává svůj popis, avšak její přítel, který ji chtěl uchránit od potíží, lístek neodeslal a zahodil. Signatářkou Charty se tak nakonec stala až později, v roce 1979, krátce po rozvodu. Nechtěla totiž svým rozhodnutím způsobit problémy manželovi.
V té době měla dvě malé děti, o které sama pečovala, byla na mateřské dovolené - a měla strach, že jako chartistka bude mít potíže s návratem do zaměstnání. Nejdřív se zdálo, že propadla přehnaným obavám: bez obtíží se vrátila na gymnázium v Jilemnici jako učitelka němčiny. Státní bezpečnost se však o ni v té době již zajímala, byla předvolávána na výslechy a při jednom z nich jí referenti vyhrožovali, že o jejím signatářství Charty 77 informují vedení školy.
Hana Jüptnerová se tomu rozhodla předejít, šla za ředitelem gymnázia a sama mu věc oznámila. S pochopením se však nesetkala, v příštích letech ji čekala ve škole dusná atmosféra a všemožné překážky, pravidelně například dostávala rozvrh hodin naplánovaný tak, aby měla co nekomplikovanější dojíždění do práce a péči o děti.
Kromě podpisu Charty 77 se Hana v opozici výrazně neangažovala, podpisem chtěla vyjádřit spíše solidaritu s pronásledovanými než aktivní politický postoj. Zachovávala zdrženlivost i z toho důvodu, že chartisté v regionech žili vždy do značné míry v izolaci, jejich situace se nedala srovnávat s živým disidentským prostředím v Praze.
Hanin přístup se změnil na konci osmdesátých let, kdy byl uvězněn disident Pavel Wonka. Zorganizovala kvůli němu protestní hladovku, a když v dubnu 1988 zemřel v královéhradeckém vězení v důsledku nelidského zacházení a zanedbání lékařské péče, pronesla Hana Jüptnerová na jeho pohřbu velmi kritickou a otevřenou řeč. Mimo jiné v ní zaznělo: „Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země.“ Wonkův pohřeb se tehdy stal manifestací téměř dvou tisíc lidí včetně zástupců západních velvyslanectví.
Po Wonkově smrti se rozhodla dále nepřitakávat režimu tím, že by zůstávala ve školství a napomáhala tak ve výchově dalších poslušných občanů komunistického Československa. Ředitel gymnázia ji nakonec propustil narychlo, bez dodržení obvyklé výpovědní lhůty, a připravil tak gymnázium krátce před maturitami ze dne na den o jedinou němčinářku. Přestože to bylo hlavně jeho rozhodnutí, neopomněl dát ukvapený odchod ze školy Haně za vinu a před kolegy i bývalými studenty ji očernit jako pedagožku, která gymnázium úmyslně přivedla do komplikované situace.
Hledání nového zaměstnání bylo pro Hanu Jüptnerovou složité, po několika nezdařených pokusech ji nakonec zaměstnaly Východočeské pekárny a cukrárny, v pobočce ve Vrchlabí směla umývat nádobí. Do pádu komunistického režimu už ale zbýval jen krátký čas, po roce 1989 se mohla opět vrátit k učitelské profesi.
S Hanou Jüptnerovou se setkal studentský tým z Gymnázia J. K. Tyla v Hradci Králové pod vedením učitele Luboše Hodného. Členy týmu byli Tomáš Rada a Jakub Slabihoudek.