Den Příběhů bezpráví 2025

Právnička, politička a obránkyně lidských práv, která se postavila dvěma totalitním režimům. Za nacistické okupace byla vězněna za odbojovou činnost. Po komunistickém převzetí moci v roce 1948 dál veřejně vystupovala proti nesvobodě. V září 1949 ji zatkla Státní bezpečnost, byla obviněna z velezrady a špionáže. Přes brutální výslechy a psychický nátlak si zachovala pevný postoj a odmítla se podvolit. Vykonstruovaný soudní proces, v němž byla jednou ze třinácti obžalovaných, byl součástí rozsáhlé propagandistické kampaně. Komunistický režim doprovodil zinscenované obvinění řízenou davovou hysterií a manipulací s „vůlí lidu“. Milada Horáková byla odsouzena k trestu smrti a 27. června 1950 popravena. Její klidná síla a neochvějná víra v pravdu a svobodu se staly symbolem boje za demokracii.

Z dopisu Milady Horákové

Zavřít

Narodila se do vlastenecky smýšlející rodiny, oba rodiče se zapojili do protinacistického odboje. Po válce byl její otec perzekvován i komunistickým režimem – nejprve odsouzen do tábora nucených prací, později k deseti letům vězení. Miluška Havlůjová se snažila očistit jeho jméno a dostat do zahraničí opis rozsudku a zprávu o poměrech v uranových lágrech. V lednu 1953 byla několik hodin vyslýchána – odebrali jí čtrnáctiměsíčního syna, který ve vedlejší místnosti plakal, a nesměla ho utěšit ani nakrmit. Zatkli ji v květnu, v listopadu odsoudili na pět let. Navzdory nátlaku odmítla spolupráci s StB. Propuštěna byla v roce 1955, syna znovu spatřila téměř po dvou letech. Nikdy neztratila důstojnost, odvahu ani víru.

Ze vzpomínek Milušky Havlůjové

Zavřít

Skautská vedoucí, přezdívaná Rakša, se v roce 1949 zapojila do protikomunistického odboje, který připravovala skupina Květoslava Prokeše. Během puče měla spolu s dalšími skauty dělat spojku a zajišťovat lékařské ošetření. Po prozrazení akce byla zatčena a v srpnu 1949 odsouzena za velezradu na doživotí. Během výslechů projevila mimořádnou statečnost – vzala vinu na sebe, a ochránila tak řadu dalších skautů před zatčením. Ve vězení strávila 16 let, během nichž se podílela na protestních aktivitách, včetně dopisu generálnímu tajemníkovi OSN v roce 1956. Propuštěna byla až v roce 1965. Za svou odvahu a neochvějné postoje byla v roce 1997 vyznamenána Řádem Tomáše Garrigua Masaryka. 
 

Z protokolu o výpovědi Dagmar Skálové

Z dopisu Dagmar Skálové generálnímu tajemníku OSN

Zavřít

Ve třiadvaceti letech byla zatčena Státní bezpečností. Obvinili ji z ukrývání dvou vojenských zběhů, roznášení protistátních tiskovin a „soustavného se zabývání myšlenkou na ilegální útěk do nepřátelské ciziny“. Krajský soud v Českých Budějovicích ji v únoru 1954 odsoudil k osmi letům vězení za velezradu a vyzvědačství. Prokurátor se však odvolal – mladá dívka se u soudu chovala hrdě a nepokorně – a Nejvyšší soud jí trest zvýšil na patnáct let, zbavil ji občanských práv a zkonfiskoval majetek. Prošla několika věznicemi, čelila surovosti dozorců i nelidským podmínkám. Pokus o útěk jí vynesl další tři roky. Z vězení vyšla až roku 1966, strávila v něm tedy čtrnáct let. V roce 1968 emigrovala do Austrálie. Její odvaha a nezlomnost jsou trvalým symbolem odporu proti totalitě.
 

Ze vzpomínek Dagmar Šimkové

Zavřít

Psycholožka a druhá nejmladší zakládající členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Po podpisu Charty 77 přišla o práci a dvanáct let se živila jako uklízečka. V roce 1979 byla zatčena a strávila sedm měsíců ve vazbě, kde trpěla vážnými zdravotními obtížemi. Adekvátní lékařskou péči jí komunisté neposkytli. Přesto se bezprostředně po propuštění vrátila k práci pro VONS a dokumentovala případy perzekuce. Byla pod neustálým drobnohledem Státní bezpečnosti, trestní stíhání proti ní skončilo až po deseti letech. Spoluzaložila samizdatovou knihovnu Hrobka. Po roce 1989 se mohla vrátit ke své profesi. Svou vytrvalostí a klidnou odvahou se zařadila mezi nejstatečnější ženy disentu.

Jarmila Bělíková – dopis z vazby

Zavřít

Disidentka, která se postavila komunistickému režimu už jako studentka psychologie. V roce 1971 byla ve svých dvaadvaceti letech zatčena za účast na letákové protestní akci a strávila několik měsíců ve vazbě. Po propuštění jí komunisté znemožnili dokončit studium v Brně. Později podepsala Chartu 77 a aktivně spolupracovala s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. Spolu s druhým manželem Martinem Hyblerem a malými dětmi čelila silné perzekuci – častým výslechům, sledování i opakovaným domovním prohlídkám. Dodnes zůstává nevyjasněná smrt jejího bratra, která se stala dalším bolestivým stínem komunistické minulosti. V  roce 1982 byli manželé v  rámci akce StB „Asanace“ donuceni odejít do Francie. Ivanka vystudovala klinickou psychologii v Bordeaux, věnovala se ochraně ohrožených dětí, včetně propojování českých a francouzských odborníků. Zůstala v těsném kontaktu s českým disentem i po emigraci – spolupracovala s Pavlem a Ivanou Tigridovými, Amnesty International či Mezinárodní federací lig pro lidská práva. Je symbolem ženské statečnosti a vytrvalosti. 

Ze vzpomínek Ivanky Lefeuvre 

Zavřít

Psycholožka, matka sedmi dětí, signatářka a mluvčí Charty 77 a spoluzakladatelka VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných). V roce 1977 přišla kvůli podpisu Charty o zaměstnání a živila se jako uklízečka či domovnice. Její byt v Ječné ul. č. 7 blízko Karlova náměstí se stal útočištěm opozice. V roce 1979 byla zatčena a strávila půl roku ve vazbě, v lednu 1989 ji StB opět zadržela během Palachova týdne. Navzdory perzekuci, výslechům a odchodu manžela do exilu zůstala s dětmi v Československu. Po roce 1989 se zapojila do veřejného života a pomoci uprchlíkům. Její odhodlání, otevřenost a víra v lidskost z ní činí jednu z nejvýraznějších osobností českého disentu.

Ze vzpomínek Dany Němcové

Zavřít

Ukrajinská novinářka a reportérka na volné noze, která si svou odvahou a nasazením vydobyla uznání napříč médii i společností. Během více než šesti let novinářské práce se soustavně věnovala těm nejnebezpečnějším tématům – zločinům, soudním kauzám i porušování lidských práv. Po vypuknutí ruské invaze dokumentovala realitu života na Ruskem okupovaných územích Ukrajiny, stala se „hlasem Ukrajinců“ žijících pod nadvládou okupantů. V březnu 2022 byla krátce zajata ruskými silami, ale i přes stále hrozící nebezpečí ve své reportérské činnosti pokračovala. V srpnu 2023 beze stopy zmizela při další novinářské cestě na okupovaná území. Na jaře 2024 ruské úřady potvrdily, že byla vězněna, a uvedly, že zemřela 19. září 2024 při převozu mezi vazebními zařízeními. Její jméno se přitom objevilo na seznamu zajatců určených k výměně – k té už ale nedošlo. Tělo Viktorije, které neslo stopy krutého mučení, bylo později vráceno na Ukrajinu. Chybělo několik vnitřních orgánů, včetně mozku, očních bulv a části průdušnice. Její smrt je vyšetřována jako válečný zločin. Viktorija Roščynová patří k ženám, které navzdory strachu a útlaku zůstaly pevné – její příběh se stal součástí dějin ženského vzdoru vůči bezpráví. V březnu 2025 jí byla udělena lidskoprávní cena Homo Homini. 

Zavřít