Z místa, kde žijeme | Stejné příběhy, jiná jména 2025

Jana Buchalová Bzonková se narodila do rodiny, kterou brzy ovlivnily dějinné události a brutální zásah totalitního komunistického režimu. Její otec, Jan Buchal, byl popraven ve vykonstruovaném procesu v roce 1950 za svou protikomunistickou činnost. Rodina přišla o majetek a matka byla nucena vykonávat těžkou práci. Jana čelila diskriminaci ve vzdělání a byla označována za „dceru nepřítele“.

Cesta ke vzdělání pro ni byla plná překážek. Po základní škole jí bylo znemožněno pokračovat ve studiu kvůli „třídnímu původu". Nakonec však mohla složit přijímací zkoušky na střední školu a později se vypracovala až ke dálkovému studiu na VŠCHT v Pardubicích, kam byla přijata jako jediná žena s podmínkou, že nebude usilovat o odpovídající pracovní postavení. Režim se obával, že by „dcera nepřítele státu“ mohla být nadřízenou „soudruhům“.

Příběh Jany Buchalové Bzonkové je mementem doby, kdy odvaha a víra v pravdu byla tvrdě potlačována, ale také svědectvím o lidské síle, která dokáže vzdorovat i těm nejtemnějším okolnostem.

(zpracováno ze studentské práce)

Máša Moskaljovová je ruská dívka, jejíž příběh ukazuje fungování represivní mašinerie v současném Rusku. 

V dubnu 2022 nakreslila na hodině výtvarné výchovy tehdy dvanáctiletá Masha z města Jefremov ležícího asi 320 kilometrů jižně od Moskvy protiválečný obrázek s nápisy „Ne Putinově válce“ a „Sláva Ukrajině“. Na kresbě stály na straně Ukrajiny matka s dcerou, které se hrdě bránily letícím raketám z ruské strany obrázku. Téma kresby bylo jasně protiválečné, ale zcela dětsky nevinné. Přesto to pro otce i dceru znamenalo fatální zásah do života.

Její otec Alexej byl v roce 2023 obviněn z opakované „diskreditace armády“, uvězněn a brutálně zbit při zatýkání. Máša byla převezena do dětského domova, s otcem nesměla mluvit ani po telefonu. Poprvé od roku 1986 tak ruský soud oddělil dítě od rodiče z politických důvodů. Její dětství bylo zničeno kvůli nevinné kresbě.

Přes všechno zůstala Máša věrná svému otci. Poslala mu do vězení kresbu a dopis ve kterém stálo „Ničím jsi se neprovinil a všechno, co děláš, je správné. Nikdy se nevzdávej“. Na konci dopisu je velké srdce a věta: „Miluju tě, jsi hrdina. Můj hrdina.“

Dagmar Helšusová (*1. prosince 1950, Kamenický Šenov) prožila podstatnou část svého života v období normalizace, kdy byla její rodina vystavena dohledu Státní bezpečnosti. Ačkoliv sama nebyla aktivní odpůrkyní režimu, represivní zásahy výrazně ovlivňovaly její každodenní život.

Důvodem byl především okruh kontaktů jejího manžela, herce Václava Helšuse, který se stýkal s lidmi považovanými režimem za ideologicky nepohodlné. Rodina byla sledována, čelila domovním prohlídkám a dlouhodobým omezením. Dagmar Helšusová nesměla se svou rodinou vycestovat do zahraničí a její děti nebyly přijaty do mateřské školy.

Tyto zásahy ukazují, jak komunistický režim trestal nejen jednotlivce, ale i jejich nejbližší – bez soudního rozhodnutí a bez možnosti obrany. Represe zasahovaly soukromí, rodinný život i budoucnost dětí.

Po roce 1989 se Dagmar Helšusová aktivně zapojila do veřejného a občanského života. Stala se výraznou osobností kulturního prostředí a svou práci zasvětila podpoře vzdělanosti, dětského čtenářství a otevřené společnosti.

(zpracováno ze studentské práce)

Natalija Sadykovová je nezávislá novinářka z Kazachstánu, která se dlouhodobě věnuje odhalování korupce a zneužívání moci. Kvůli své práci se dostala do konfliktu s režimem – už v roce 2014 jí po sérii investigativních článků hrozilo vězení. Společně se svým manželem, novinářem a kritikem režimu Aidem Sadykovem, proto odešla do exilu na Ukrajinu.

V Kyjevě založili YouTube kanál BASE, který se stal jednou z nejvlivnějších platforem kazachstánské investigativní žurnalistiky. Jejich práce přilákala statisíce diváků, ale i pozornost režimu. Oba byli obviněni z extremismu, zařazeni na mezinárodní seznam hledaných osob a v exilu čelili zastrašování.

Dne 18. června 2024 byl Aidos Sadykov v Kyjevě postřelen a na následky zranění zemřel. Přestože Natalija zůstala sama se třemi dětmi, rozhodla se nepřestat. Nadále vede kanál BASE a pokračuje v boji za pravdu – i za cenu osobní ztráty.

Hana Tomášková (*1960) pracovala v období normalizace jako skupinová vedoucí na základních školách v Písku a později v Milevsku. Ve své práci se snažila vyhýbat politickým cílům výuky, které byly po učitelích vyžadovány, a vést děti co nejpřirozeněji, často i mimo školní lavice.

Už během působení v Písku se setkala s projevy kontroly. Nosila rifle, protože s dětmi často chodila do přírody, což některé kolegyně nahlásily řediteli jako porušení předepsaného oblékání. Ředitel si ji kvůli stížnostem pozval na schůzku a byla poučena, že porušuje stanovené předpisy.

Po přestupu na školu v Milevsku zažila mnohem přísnější režim. Ředitel odposlouchával vyučovací hodiny, kontroloval příchody učitelů a vedl si tabulky o tom, kdo odebírá stranický tisk Rudé právo. Hana Tomášková uvedla, že noviny odebírá, přestože to nebyla pravda. Když si ředitel informaci ověřil na poště, byla pozvána „na kobereček“, kde se hájila tím, že Rudé právo odebírá její matka, neupřesnila však, že pouze kvůli televiznímu programu.

Zásadní konflikt přišel během pionýrského tábora, který v rámci svého povolání organizovala. Upozornila na chování kuchařky, která dětem odmítala dávat přídavky jídla a zbytky si odvážela domů. Protože kuchařka měla manžela na vysokém postu, byla Hana Tomášková předvolána před školní komisi i tzv. „komisi z lidu“. Výsledkem bylo ultimátum: buď se vrátí pracovat na základní školu v Písku, nebo ze školství úplně odejde. Ze školství tedy odešla a do revoluce pracovala v místní Správě lesů. 

Její příběh ukazuje, jak komunistický režim působil i skrze zdánlivé drobnosti, kontrolu, udávání a nátlak, které formovaly každodenní život ve škole.

(zpracováno ze studentské práce)

Olesja Krivcová (*2003) pochází z ruského Archangelsku a studovala na univerzitě v Petrozavodsku. Vedla běžný studentský život až do chvíle, kdy na sociálních sítích začala otevřeně vyjadřovat nesouhlas s válkou proti Ukrajině. V Rusku se i takové projevy rychle staly trestným činem.

V prosinci 2022 do jejího bytu vtrhli ozbrojení policisté, namířili na ni zbraň a obvinili ji z „diskreditace armády“ a „ospravedlňování terorismu“. Hrozilo jí až deset let vězení. Soud ji poslal do domácího vězení, zakázal jí kontakt s okolním světem a přístup k internetu.

Zároveň proti ní zasáhla univerzita, která ji v lednu 2023 vyloučila ze studia. Olesja pochopila, že pokud zůstane v Rusku, čeká ji vězení. V březnu 2023 se jí podařilo uprchnout přes Bělorusko do Litvy, kde požádala o azyl.

Ruské úřady ji mezitím zařadily na seznam hledaných osob a následně jí zrušily vnitřní pas. V ruské realitě to znamená jediné: přestala „existovat“. Příběh Olesji Krivcové ukazuje, jak rychle může stát proměnit obyčejnou studentku v nepřítele, jen proto, že se postavila proti válce na Ukrajině.

Ferdinand Charuza (*1895-1972) byl moravský sedlák, legionář a úspěšný hospodář. Po návratu z první světové války, v níž bojoval v československých legiích a byl vyznamenán za statečnost a v Ostrožské Nové Vsi vybudoval prosperující statek. Spolu s rodinou ho dvacet let splácel a postupně rozšířil na moderní hospodářství, které dávalo práci mnoha místním lidem.

Právě jeho samostatnost, majetek a úspěch se mu po válce staly osudnými. Ačkoli byl v roce 1945 mimořádným lidovým soudem zcela osvobozen z obvinění z kolaborace, místní úřady ho označily za „třídního nepřítele“. Rodina přišla o volební právo i o základní příděly potravin.

Po únoru 1948 byl jeho statek znárodněn. Ferdinand Charuza byl s rodinou vystěhován z domu, který sám postavil, a jeho hospodářství bylo přeměněno na jednotné zemědělské družstvo. Z respektovaného sedláka se stal nežádoucí prvek, který si dlouho nemohl najít práci. Nakonec pracoval jako noční hlídač.

Zbytek života prožil v ústraní. Zemřel v roce 1972, aniž by se dočkal pádu režimu, který mu vzal majetek, postavení i smysl celoživotní práce. Po roce 1989 byla jeho rodině vrácena jen část původního majetku. Většina ztrát, hospodářství, technika i roky ponižování, už nikdy nahrazena nebyla.

(zpracováno ze studentské práce)

Bolot Temirov (*1979) se stal jedním z nejvýraznějších hlasů nezávislé žurnalistiky v Kyrgyzstánu.

V roce 2020 založil na YouTube kanál Temirov Live, který rychle získal velký vliv. Se svým týmem odhaloval korupční vazby lidí z nejbližšího okolí prezidenta. Právě tím si znepřátelil režim.

V lednu 2022 policie vtrhla do redakce, Temirova násilím zadržela a podsunula mu drogy. Následovala vykonstruovaná obvinění a v květnu téhož roku i odebrání občanství. V listopadu 2022 byl násilně deportován do Ruska.

Ani exil ho ale neumlčel a on pokračoval v publikování, za to přišla ještě tvrdší represe. V lednu 2024 byla zatčena jeho manželka a další spolupracovníci. Celkem jedenáct lidí bylo odsouzeno k dlouhým trestům vězení za údajnou „účast na masových nepokojích“.

Dnes žije Bolot Temirov v exilu, daleko od domova i rodiny. Tamější režim mu tak dává jasně najevo, že trest za pravdu nezasahuje jen novináře samotné, ale i jejich nejbližší.

Anna Hofericová (*1950) se narodila do katolické rodiny, tedy v době, kdy bylo Československo už plně pod vládou komunistické strany. Její otec, právník JUDr. Jiří Šimon, byl opakovaně vyslýchán Státní bezpečností, a jednou se dokonce nevrátil z výslechu domů. Tehdy se jeho těhotná manželka, maminka paní Hofericové, se čtyřmi dcerami šla osobně domáhat jeho propuštění.

Dětství Anny poznamenala doba, která nepřála víře ani svobodnému myšlení. Věřící byli považováni za nepřátele režimu, náboženská setkání tajně monitorována a církevní aktivity postihovány, což byl právě i důvod, proč byl její otec tolikrát vyslýchán. Proti vůli rodičů musela vstoupit do Pionýra a nemohla se účastnit výuky náboženství.

V dospělosti vystudovala při zaměstnání zemědělskou vysokou školu. Těsně před dokončením studia jí bylo nabídnuto členství v KSČ s tím, že bez něj zřejmě neudělá státnice. Nabídku odmítla, ale školu přesto dokončila. Později jí předseda KSČ přiznal, že její rozhodnutí obdivoval, protože sám tlaku podlehl. Silně ji zasáhlo také násilné vystěhování řádových sester z pardubické nemocnice. Dodnes to vnímá jako ztrátu, a to nejen pro nemocnici, ale i pro celou společnost.

I když se nikdy nestavěla do čela odporu proti režimu, její každodenní rozhodnutí měla svou váhu. V důležitých chvílích měla odvahu rozhodnout se podle sebe a pro správnou věc, což v té době zdaleka nedokázali všichni.

(výňatek ze studentské práce)

Marfa Rabková (*1995) patří k nejvýraznějším mladým lidskoprávním aktivistkám v Bělorusku. Už během studií se otevřeně angažovala v obraně lidských práv, což vedlo k jejímu vyloučení z univerzity. Následně se zapojila do činnosti neziskové organizace Vjasna, kde se stala koordinátorkou dobrovolníků.

Klíčovou roli sehrála během prezidentských voleb v roce 2020. Po brutálním potlačení protestů koordinovala pomoc zraněným demonstrantům, pátrání po zadržovaných a podporu politických vězňů a jejich rodin, což se stalo důvodem k jejímu zatčení.

17. září 2020 byla spolu s manželem zadržena zásahovou jednotkou a obviněna z „organizace masových nepokojů“. Zatímco manžel byl později propuštěn, Marfa zůstala ve vazbě a čelila stále se rozšiřujícím obviněním. Po neveřejném procesu byla v září 2022 odsouzena k 15 letům vězení v trestanecké kolonii. Nejvyšší soud trest v roce 2023 mírně snížil, zároveň ji ale zařadil na oficiální seznam „extremistů“ a „teroristů“.

Marfa Rabková je dnes jednou z nejznámějších politických vězeňkyň v Bělorusku. Její případ odsoudily mezinárodní organizace; Člověk v tísni, jí udělil cenu Homo Homini. Přesto zůstává za mřížemi, potrestaná za to, že pomáhala druhým.

Ing. arch. Jindřich Synek (*1947) se s represí ze strany režimu setkal již jako malý. Když mu bylo pět let, jeho otce odvlekla Státní bezpečnost. Dětství tak prožil rozdělený mezi babičku v Dejvicích a maminku, za níž s mladší sestrou jezdil jen o víkendech. Od malička měl výtvarný talent a blízký vztah k umění. Přestože snil o tom stát se malířem, nakonec vystudoval architekturu, stejně jako jeho otec.

Zlomovým okamžikem byl rok 1968. Během cesty do Itálie ho zastihla zpráva o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Přestože měl možnost zůstat v zahraničí, rozhodl se vrátit domů. Své rozhodnutí spojoval s vírou, během pobytu v Assisi ho silně zasáhl duchovní rozměr místa i osobní prožitek, který vnímal jako znamení.

Po návratu se zapojil do křesťanského hnutí Fokoláre. Účastnil se tajných setkání a duchovních akcí, které se kvůli tlaku režimu konaly v lesích nebo v zahraničí. Právě náboženská víra a kontakt s křesťanským společenstvím se staly důvodem zájmu Státní bezpečnosti. V roce 1980 byl Jindřich Synek předvolán k výslechu, na stejné místo, kde byl v minulosti vyslýchán i jeho otec.

Víra pro něj nebyla jen osobní záležitostí, ale způsobem života. Patřil ke generaci Jana Palacha a účastnil se jeho pohřbu, který na něj hluboce zapůsobil. I přes vážné onemocnění v mládí a dlouhodobý tlak režimu zůstal svým hodnotám věrný.

(zpracováno ze studentské práce)

Aleksandr Ščetinin (*1962) je členem komunity Svědků Jehovových – křesťanského společenství, které se schází k modlitbám, čte Bibli a hlásí se k zásadám nenásilí a solidarity. Zatímco v mnoha zemích je jejich činnost legální, v Rusku byla v roce 2017 označena za „extremistickou“.

V červnu 2023 byl Aleksandr obviněn z „organizování činnosti extremistické organizace“. Ve skutečnosti pouze navštěvoval náboženská setkání, pomáhal s jejich přípravou a sdílel svou víru s ostatními. Přesto proti němu bylo zahájeno trestní stíhání.

Soudní proces trval téměř dva roky. V březnu 2025 padl rozsudek: šest let vězení v kolonii všeobecného režimu. Aleksandr tak skončil za mřížemi jen proto, že se modlil a scházel s dalšími věřícími.

Jeho příběh není ojedinělý. Svědkové Jehovovi jsou v Rusku systematicky pronásledováni, čelí domovním prohlídkám, zatýkání i dlouhým trestům vězení. Případ Aleksandra Ščetinina ukazuje, že ruský režim se nesnaží kontrolovat jen to, co lidé říkají, ale i to, čemu věří.