ZDENĚK BÁRTA (* 1949)

Zdeněk Bárta se narodil 22. března 1949 v Praze. Absolvoval gymnázium Na Zatlance a poté nastoupil na stavební fakultu ČVUT, protože chtěl pokračovat v rodinné stavařské tradici. Studium však brzy přerušil a zapojil se do veřejných aktivit spojených s pražským jarem. V té době se seznámil se Svatoplukem Karáskem a přihlásil se zčásti pod jeho vlivem ke studiu na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Nepředstavoval si, že se z něj stane duchovní, chtěl se především věnovat studiu historie a filozofie. Přesto se v roce 1974 stal farářem Českobratrské církve evangelické. Důležitou úlohu v jeho rozhodnutí sehrál pastor Alfréd Kocáb, který ho upozornil, že tato cesta dává velké možnosti: zdálo se, že kázání představuje jeden z mála způsobů, jak bez cenzury a bez dohledu mluvit k lidem.

Zdeňkovi Bártovi byla přidělena malá fara v Horních Řepčicích u Litoměřic, kde vedle pastorační činnosti také například organizoval dětské tábory a pečoval o staré lidi. Brzy se stal ceněným členem místní komunity. Zvláště pro mladší farníky byly zajímavé a přitažlivé Bártovy semináře, kterých se účastnily různé osobnosti z prostředí disentu a undergroundu: v Řepčicích se mohli setkat s Václavem Havlem, Petrem Pithartem, Janem Sokolem či Tomášem Halíkem. Bártovo působení a slibně se rozvíjející práci však záhy zkomplikoval státní aparát - poté, co v březnu 1977 podepsal Chartu.

Komunistický režim vedl proti chartistům nenávistnou kampaň, Státní bezpečnost je šikanovala, byli vyhazováni z práce, zatýkání, vyšetřováni, vězněni. Roku 1978 vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jehož členové dokumentovali případy politicky motivované represe, pomáhali postiženým v právních záležitostech atd. Zdeněk Bárta s VONS spolupracoval. Kvůli protirežimním aktivitám mu byl v roce 1979 odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti.

Najít nové zaměstnání bylo pro signatáře Charty 77 dosti obtížné a Zdeněk Bárta až po nějaké době získal práci v Severočeských vodárnách jako odečítač vodoměrů. Tajně pokračoval v duchovní činnosti, například psal kázání, která pak členové sboru předčítali při bohoslužbách za účasti farářů, kteří směli veřejně působit.  K 1. lednu 1987 získal zpátky státní souhlas, což bylo poměrně neobvyklé. Zdeněk Bárta říká, že se tak stalo díky aktivitě volyňských Čechů, kteří žili v jeho původní farnosti a vytrvale psali na úřady žádosti, aby se opět stal jejich farářem.

Během revoluce v listopadu 1989 byl Zdeněk Bárta v centru dění. Patřil k zakládajícím členům pobočky Občanského fóra v Litoměřicích, stal se poslancem České národní rady, později byl také senátorem za KDU-ČSL. V roce 2004 navrhoval, aby na tehdejšího prezidenta Václava Klause byla podána ústavní žaloba pro velezradu - kvůli jeho přístupu vůči Ústavnímu soudu.

V současné době je Zdeněk Bárta členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů a předsednictva litoměřické Diakonie Českobratrské církve evangelické, kterou pomáhal v roce 1992 zakládat. Diakonie se věnuje péči o sociálně slabé, zdravotně postižené i jinak potřebné. Až do letošního jara působil Bárta jako farář.

Se Zdeňkem Bártou se setkal studentský tým z Gymnázia Lovosice pod vedením učitelky Miroslavy Quaiserové. Členy týmu byli Jana Bucková, Tereza Cimrmanová, Anežka Hadašová, Jiří Cimr, Veronika Grindlerová, Monika Burgrová, Jan Kubíček a Kristýna Zajícová.