Den Příběhů bezpráví 2024                                                

Když se Vojtěch Rygal vydal se skupinou dalších uprchlíků k železné oponě, netušil, že se stane prvním katolickým knězem uvedeným na dlouhém seznamu obětí nastupujícího totalitního režimu.

Rygal pocházel z Hulína na střední Moravě, studoval arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, později se rozhodl pro bohosloví. Ve volném čase se věnoval skautingu a byl také členem katolické sportovně-kulturní organizace Orel, což mu po únoru 1948 začalo působit problémy. Brzy bylo jasné, že jeho jedinou možností je emigrace. Společně s dalšími lidmi ohroženými nastupující perzekucí začal plánovat odchod. Rozhodli se překročit hranice poblíž Aše za pomoci převaděčů.

Dne 23. března se Vojtěch Rygal vypravil z Holešova na cestu. Nikomu blízkému se svými plány nesvěřil. S ostatními uprchlíky měl domluvený sraz v Aši o tři dny později, odkud se společně vypravili k hranici. Možná se jednalo o léčku, každopádně svítil měsíc a noc byla světlá. Při přechodu skupiny třinácti uprchlíků přes železniční trať je odhalila hlídka a po střelbě na místě zůstal ležet jeden umírající - kněz Rygal.

Do západní zóny Německa se z uprchlíků dostali jen dva, ostatní byli dopadeni a skončili ve vězení v Chebu.

Zavřít

Po okupaci Československa se jako dobrovolník rozhodl bojovat proti Hitlerovi, prošel bojišti Druhé světové války, na jejím konci se zapojil do bojů u Dunkerque a za statečnost byl několikrát vyznamenán. Přesto Jan Anděl nezemřel na válečné frontě, ale smrtící střela ho zasáhla nedaleko domova.

Anděl byl původem Slovák, po válce se s rodinou usadil ve Františkových Lázních, kde dostal do správy hotel.  Po převratu v roce 1948 začal mít Jan Anděl jako voják ze západní fronty problémy. Komunistický režim lidem, kteří znali poměry na Západě a měli tam kontakty, nedůvěřoval.

Takových jako on bylo mnoho a většina z nich neviděla jinou možnost než útěk přes železnou oponu. Jan Anděl, který bydlel u hranic a dobře se v terénu  vyznal, jim pomáhal a převáděl celé rodiny.

Osudným se pro něj stala cesta k hranici dne 11. dubna, kdy vedl celou skupinu uprchlíků. To už byly podél hranic rozmístěny hlídky, a když se jeden z jejich členů pokusil Anděla zadržet, došlo k potyčce. Další člen hlídky na oba zápasící muže vypálil ve zmatku dávku ze samopalu. Anděla na místě usmrtil a svého vlastního kolegu těžce zranil. Andělova smrt byla po pádu režimu vyšetřována, ale bez výsledku, případ byl odložen.

Zavřít

Neměl vůbec žádnou šanci. Leo Bačík zemřel poté, co na něj dva pohraničníci z bezprostřední blízkosti vypálili ze samopalů devětatřicet střel. Zasáhly jej čtyři rány, jedna z nich vnikla do prodloužené míchy a způsobila okamžitou smrt.

Leo Bačík žil s rodinou v Mikulově, odkud to k nedaleké hranici není daleko, do sousední země je dokonce vidět z terasy zdejšího zámku. Místní museli alespoň tušit, že je prostor bedlivě střežený. Přesto se Bačík k hranici vypravil zřejmě bez přípravy a na vlastní pěst.

Pozdě večer 10. dubna vyrazil opatrně po kraji silnice, která kdysi spojovala Mikulov s nedalekou rakouskou obcí Kleinschweinbarth. V té době ovšem vedla jen k přísně střeženému plotu. A před ním hlídkovali pohraničníci.

Ti blížícího se muže spatřili proti prosvětlenému obzoru a schovali se vedle cesty. Uviděl je také, a rychle zareagoval. Seběhl z cesty a pokusil se zmizet. Ale to už pohraničníci začali střílet. Jeden z členů hlídky vystřelil ve třech dávkách šestadvacet nábojů, druhý třináct. 

Přivolaný lékař z Mikulova, který Bačíka identifikoval, jeho smrt potvrdil. Prohlásil, že za jeho snahou o útěk stály neshody v rodině. Na zákroku tehdy nebylo zjištěno nic závadného, mrtvý ani nebyl předán k pitvě. Dne 12. dubna 1950 byl Leo Bačík pohřben a tím případ skončil.

Zavřít

Byla to dobře připravená past. Ludvík Duroň ze Ždánic se spolu s dalšími dvěma mladíky z jižní Moravy domluvil, že se pokusí o přechod železné opony. Protože to v prostoru hranic neznali, spolehli se na pomoc převaděče. Ten je však zavedl přímo do náruči pohraniční stráže.

Ludvík hned po válce v roce 1945 nastoupil do SNB a stal se komunistou. V roce 1950 ovšem od Bezpečnosti odešel a zřejmě již tou dobou plánoval emigraci za svou ženou, která utekla do Rakouska.

Duroň se svými dvěma kamarády Otakarem Králíčkem a Zdeňkem Šťastným vyhledal pomoc Milana Šmída. Neměl sice dobrou pověst, ale nikdo jiný v dosahu nebyl. Nechali se zavézt taxíkem do Lednice a zamířili k Sedleci, odkud je Šmíd vedl k rakouské hranici. Ta se nacházela kousek za náspem železniční tratě, kterou museli překonat. V tom je ale už převaděč nechal samotné. Omluvil se a kamsi zmizel.

Mladíci přelezli na druhou stranu, kde už na ně ale čekali ukrytí pohraničníci. Ti dostali předem od Šmída falešné informace, že půjde o ozbrojené odbojáře, a začali do nich pálit ze samopalů. Dokonce použili i dva granáty.

Ludvík Duroň a Otakar Králíček byli na místě mrtví, Zdeněk Šťastný sice přežil, ale s vážnými zraněními byl dopraven do nemocnice, kde 25. května 1951 zemřel. Zřejmě v důsledku toho, že mu nebyla poskytnuta náležitá péče a je možné, že byl vystaven během převozu do nemocnice i týrání. Brutální zásah byl několikrát vyšetřován, dokonce už před rokem 1989. Nikdo za něj ale potrestán nebyl.

Zavřít

Riskoval hodně a ztratil všechno. Rudolf Vaculík, vrchní konstruktér na Koksovně Československé armády v Karviné, se rozhodl k útěku poté, co na něj ostravská StB připravila léčku s cílem donutit ho ke spolupráci. V té době mu bylo 32 let a opouštěl svou rodinu i dobrou práci. Jako sociální demokrat nechtěl ani poté, co byla jeho strana po převratu nuceně sloučena s komunistickou stranou, zrazovat bývalé kolegy.  

StB si byla vědoma jeho silného odhodlání, a tak s ním sehrála zpravodajskou hru. Vyslala za ním falešného odbojáře s návrhem na vytvoření ilegální skupiny. Vaculík odhalil léčku pozdě. Pokusil se proto narychlo zorganizovat útěk a projít přes železnou oponu do Rakouska. Našel dalšího člověka odhodlaného k útěku a také převaděče Karla. Jenže netušil, že je to zrádce, který jedná podle instrukcí StB.

Před půlnocí 21. listopadu 1951 se v Břeclavi potkali s převaděčem, který oba muže dovedl k Poštorné do připravené pasti pohraničníků. Po střelbě a výbuchu granátu zůstal Vaculík ležet na zemi mrtvý. Druhý muž skončil ve vězení.

Případ zůstal utajen a není jasné, co se stalo s tělem zabitého. Vaculíkova manželka při výpovědi dne 24. dubna 1952 uváděla, že manžel utekl na Západ. Netušila, že je po smrti.

Zavřít

Jiří Vorlíček byl jedním z mnoha uprchlíků, které u československé železné opony zabil elektrický proud. Pocházel z Prahy a pracoval jako technik v Astronomickém ústavu na Ondřejovské hvězdárně. K emigraci se rozhodl po návratu ze základní vojenské služby. Proč si pro svůj plán vybral úsek západoněmecké hranice poblíž Všerub, není jasné.

V daném místě byla železná opona vybavena smrtící drátěnou stěnou nabitou elektrickým napětím až 6000 voltů. Je pravděpodobné, že o této hrozbě neměl Vorlíček ponětí. Po zásahu elektřinou zůstalo jeho tělo zaklíněné v drátech. A tak ho také našla hlídka pohraniční stráže. Přesně v 1:45 v noci dne 31. května 1954.

Aby mohl být znovu zapnut elektrický proud v zátarasech, muselo se tělo vyprostit. Vše se odehrávalo tajně.

Podle zvláštního rozkazu ministra národní bezpečnosti Karla Bacílka z 18. listopadu 1952 byl pochován do neoznačeného hrobu. Jeho příbuzní tak až do pádu režimu nevěděli, co se s ním stalo. A i když tuší, že Jiří Vorlíček je pochován na hřbitově v Maxově u Všerub, přesné místo hrobu neznají dodnes.

Zavřít

Smrtící střela ho zasáhla až za hranicí. Richard Schlenz z východoněmeckého Lipska se společně s dalšími třemi kamarády pokusil přejít do Rakouska u bratislavského Devína. Všichni čtyři přelezli ze střechy auta drátěný zátaras, dostali se k řece Moravě a doplavali k hranici, kterou tvoří střed toku.

Bylo to dobře vybrané místo a Schlenzovi kamarádi se úspěšně dostali na rakouský břeh. On sám byl ale v řece zasažen střelou, kterou vypálil jeden ze dvou pohraničníků. Přestože v té chvíli byli uprchlíci již za hranicí, pohraničníci pokračovali v palbě, dokonce se svlékli a s bodáky v zubech přeplavali na rakouské území.

Jejich nadřízení jim sice nařídili vrátit se zpět, ale bylo už pozdě. Schlenz byl těžce zraněn a zemřel ještě v řece, zatímco na břehu pobíhali vyděšení rakouští rybáři, kteří se museli skrýt, protože kulky dopadaly kolem nich.

Případ vyvolal v sousední zemi pobouření a rakouské ministerstvo zahraničí se ohradilo protestní nótou.

Po pádu režimu stanul před soudem český občan Josef Mlčoušek, jeden ze dvou zasahujících pohraničníků. Druhý se již soudu nedožil. Mlčoušek byl nakonec odsouzen jen za to, že při zásahu překročil svou pravomoc.

Zavřít

Byl to odvážný let, který se mohl zdařit. Šestatřicetiletý Polák Dionizy Bielański, otec dvou dcer a profesionální pilot, se rozhodl pro útěk letadlem přes sousední Československo do Rakouska.

S polským komunistickým režimem měl špatné zkušenosti. Žil v Opoli, kde pracoval jako letecký instruktor v aeroklubu. Jenže se o něj začala zajímat polská bezpečnostní služba a opakovaně mu působila problémy, znemožňovala mu například najít vhodné zaměstnání. Proto dne 16. července 1975 nasedl do práškovacího letadla Antonov An-2 a zamířil k hranici. 

Plánoval letět nízko, aby ho nezachytily radary. Jenže u Žiliny si ho všiml pracovník letiště Svazarmu. A nastalo pronásledování. Nejdříve vzlétl vrtulník, pak stíhací letouny. Protože pilot nereagoval, velitelství protivzdušné obrany se rozhodlo spojit s polskou stranou, která dala souhlas k sestřelení.

Dvouplošník neměl šanci; střelba ho zasáhla v 15:57 poblíž obce Kúty. Letadlo se zřítilo a pilot nepřežil. Místo tragédie se nachází pouhých osm kilometrů od rakouské hranice. To byla vzdálenost, která letce dělila od svobody.

Za polskou stranu dal souhlas k sestřelení bývalý ministr obrany a pozdější prezident Wojciech Jaruzelski. Československé úřady se zase pokusily zfalšovat dokumentaci. Vyšetřovatelé v obou zemích se po pádu režimu případem zabývali, ale bez výsledku.

Zavřít

V katastru obce Wielands nedaleko Českých Velenic, půl kilometru od českých hranic, nalezli Rakušané 5. listopadu roku 1984 bezvládné tělo. Byl to František Faktor, který se 30. října pokusil o útěk z Československa. 

Tehdy třiatřicetiletý muž žil ve Vyšném u Českých Velenic. Pracoval u Československých státních drah. Toho, že v mládí dostal trest za nedovolené ozbrojování, režim později propagandisticky využil. Pro útěk si vybral místo poblíž domova, kde to znal. V prostoru zvaném Fischerovy chalupy se mu podařilo překonat drátěný zátaras, avšak spustil signál, který zachytili pohraničníci. Ti ho pronásledovali i za hranici a vážně ho zranili střelbou ze samopalů do zad. Kdyby mu byla okamžitě poskytnuta pomoc, možná mohl žít. Pokud by o něm ovšem někdo věděl…

Pohraničníci totiž nechali uprchlíka svému osudu na rakouském území, kde dokonce i stříleli. To bylo vážné narušení suverenity sousedního státu. Československé orgány se proto pokusily incident utajit, ale to se jim nepodařilo. Případ naopak vyvolal pobouření v Rakousku, jehož úřady jej přesně zmapovaly. Na rakouském území byly nalezeny stopy šestnácti nábojnic. Tragická smrt uprchlíka tak ovlivnila vztahy obou zemí.

Zavřít

Doma o svém útěku neřekl nic. Asi nechtěl matce přidělávat starosti, otce už neměl. Hartmutu Tautzovi z východoněmeckého Magdeburku bylo tehdy osmnáct let a pod záminkou školního výletu se vypravil k železné oponě do Bratislavy, kam dorazil 1. srpna 1986. Jako mnoho východních Němců se domníval, že hranice v Československu bude méně střežená.

Ubytoval se a týden opatrně zkoumal možnosti útěku. U bratislavské Petržalky bylo hraniční pásmo úzké a terén se dal dopředu přehlédnout ze silničního nadjezdu. Hartmut se připravil. Jenže netušil, že v úzkém hraničním koridoru číhá smrt. 

V hantýrce pohraničníků se jim říkalo „samostatně útočící psi“.  A proti nim neměl šanci. Psi ho dostihli pouhých dvacet metrů od hranice. Jejich útoku se neubránil, a když na místo přiběhli dva pohraničníci, ležel tam těžce zraněný. Strážci hranice, místo aby mu poskytli okamžitou pomoc, zkoumali, zda v blízkosti není další uprchlík.
Teprve po příjezdu nadřízeného chlapce dopravili do vojenské nemocnice, kde půlhodinu nato zemřel. Za krutou smrt mladého muže nebyl nikdy nikdo potrestán.

Zavřít